close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nepodmíněná láska

13. ledna 2007 v 22:44 | Dzahu |  poezie života
jeden z mnoha retezovych emailu..tenhle me ale hodne zaujal...

Tento příběh je o vojákovi, který se navrací domů po válce ve Vietnamu. Volá ze San Francisca domů svým rodičům.
"Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás na něco zeptat. Je tu se mnou kamarád a já ho rád vzal s sebou k nám."
"Jistě" odpověděli rodiče "rádi ho uvidíme."
"Ale něco byste měli vědět" pokračoval syn :můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o ruku a nohu. Nemá kam jinam jít a já bych byl rád, aby žil u nás."
"To je strašné synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najít bydlení."
"Ne mami a tati, chci aby žil u nás."
"Chlapče," řekl otec, "nevíš o co nás žádáš. Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj styl života a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a na toho hocha zapomeň. Určitě se o sebe dokáže postarat sám."
Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval. O pár dní později jim zavolala policie ze San Francisca.
Jejich syn zemřel po pádu z mrakodrapu. Policie to zhodnotila jako sebevraždu.
Zdrcení rodiče okamžitě letěli do San Francisca, aby tělo svého syna identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení rovněž zjistili, že jejich syn měl jen jednu ruku a nohu.
Rodiče z tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás. Je jednoduché milovat krásné a veselé lidi, ale nemáme rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat nebo by nám bránili v našem pohodlí.
Raději se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní nebo chytří

Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují, zkusme nezavírat oči před nedokonalostí.

Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, nevíme, jestli na nás zítra nečeká nějaká "mina" - třeba v podobě rachle jedoucího auta, zákeřné choroby...
Nezapomínejme také na dar zvaný PŘÁTELSTVÍ.
Protože praví přátelé nás mají rádi takové, jací jsme - i když nejsme dokonalí.
Opravdové přátelství je dar. Praví přátelé dokáží rozesmát, povzbudit, naslouchají a otevírají nám svá srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Despair Despair | Web | 13. ledna 2007 v 23:56 | Reagovat

To je moc krásně napsaný. Smutný a bohužel pravdivý.

2 andrejka andrejka | 13. ledna 2007 v 23:56 | Reagovat

tak tohle je to čemu se říká ... hořká pravda...

3 Numi (Radushka) Numi (Radushka) | Web | 14. ledna 2007 v 11:31 | Reagovat

smutný.....a ještě horší na tom, že pravda...

4 Martin G. Martin G. | E-mail | 14. ledna 2007 v 13:33 | Reagovat

Ani se nedivim, že tě tenhle řetězový mail zaujal, Báro. Je v něm něco trochu jiného, než v těch ostatních, nejsou k němu potřeba smutné písničky, nebo plyšoví méďové. Tenhle má svou podstatu skrytou na řádcích i mezi nimi.

Je to pravdivé a vyjadřuje to, že lidé se ještě musí hodně učit, aby dokázali chápat své okolí..

5 pleidwaag pleidwaag | Web | 22. ledna 2007 v 11:39 | Reagovat

To jsem si původně chtěla na blog dát taky..dost mě to zaujalo..

6 Veru Veru | Web | 29. ledna 2007 v 17:43 | Reagovat

Tak to je teda smutně hnusný... *8*

7 Veru Veru | Web | 29. ledna 2007 v 17:43 | Reagovat

Tak to je teda smutně hnusný *8*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.