tak tenhle clanek jsem nasla na nenapadnem blogu
Kdysi jsme neuměli jít spát, aniž bychom našim dali pusu na dobrou noc. Dobrou, mami. Dobrou, tati. Babi, dědo. Bylo to tak samozřejmé.
A pak se to vytratilo.
Když se podíváte po jižnější a jižní Evropě, nemůže vám uniknout rozdílnost v temperamentu lidí u nás a tam. Dostnete-li se k nim blíž, do rodiny, mezi přátele, všimnete si rozdílných chování. Ve třiceti, čtyřiceti jsou pořád duchem mladí, sedí v plážové restauraci, kupa dětí běhá po písku a oni tajně kouří cigarety, které nechávají kolovat napříč společností. Když v noci děti usnou, odklidí špinavé talíře po grilování a nabídnou vám trávu. Především, především ale vidíte, jak k sobě mají blízko. Nedokáží se spokojit s mávnutím Ahoj, rád tě vidím. Chtějí se cítit, obejmout, políbit na tvář. Ne každého. Jen koho mají rádi. Chvíli trvá, než si zvyknete, připadá vám to teatrální a my Češi jsme na teatrálnost dost alergičtí, neuznáváme americký úsměv a pozitivismus za každou cenu. Jsme i studení, při podobných "líbačkách" zpočátku toporní. Zvyknout si znamená cítit se pak strašně sám, když se vrátíte domů.
Je spousta lidí, které vidíte tak rádi, že se chce skákat radostí. Jenže když se k němu hrnete s otevřenou náručí, najednou se to vrátí. Takhle ne. Tady ne. Akorát by se vyděsil. Stojíte pak s tou splasklou bublinou prázné náruče a připadáte si podveděně.
Nemám od té doby ráda situace, kdy člověk neví. Chtěl by vyjádřit blízkost blízkostí, ale bojí se. S některými lidmi jsem si o tom musela popovídat, bez výjimky akceptovali. S některými ještě ne a pak nastávají situace, kdy nevíte. Ani jeden nevíte. Přece jen už to přichází i k nám, pro někoho je to automatické. Například s bah netřeba řešit, je příliš plná života, než aby své projevy mohla krotit. S rybičkou nám to trvalo. S Bratrem se stále děje jen výjimečně. Numa se učí. Pan G . s tím nemá problém, ale jeho opravdové já jako by přitom občas bloudilo gruzínskými lesy.
Kdysi jsme se firmě začínali půl na půl s lidmi z celé Evropy. Jižani nám zavedli každodenní ranní olíbávání - představte si to, s dvaceti lidmi! Upustilo se od toho, nebylo to přirozené. Ale pokud to jen trochu cítíte a chcete dát najevo, dejte. Naučte ty kolem sebe mít radost z prvního momentu. Prohlubte dojem ze setkání. Dejte najevo, že vám za to stojí.
Užívejte si to.
tenhle clanek me zaujal...svou pravdivosti asi... nekdy bych fakt skakala radosti kdyz nekoho vidim...ale kvuli lidem kolem to ubrzdim na nejaky vstricnejsi pozdrav a pripadne "rada te vidim" ale taky...nedokazala bych to zrejme nekoho naucit, protoze tech, ktere bych hned na potkani obejmula je po certech malo