Otevření
Povídka ani básnička se nezrodí přes noc. Vždy je to výpověď o životě, který má svůj prostor a hloubku, své radosti a strasti, svůj neopakovatelný rozměr. Věta, verš uzavřou do zkratky přebohatý děj a stávají se poselstvím citlivým čtenářům. Každý autor má své "zázemí", to je logické, nelapá slova ze vzduchu, jsou podepřena životním řádem. A tak - když si v redakci probírám s mladými prozeiky a básníky jejich slibné i méně slibné pokusy, když se je snažím přesvědčit, že i literární řemeslo má svůj grunt, který se nedá ošidit - řeč se pojednou stočí směrem "neliterárním": začneme si vypravovat. O všem možném. O tom, co je kruší, povznáší, o zajímavých lidech, které potkávají, o otázkách, s nimiž se potýkají. Smyslem sborníku ROZHOVORY je představit čtenářům autory povídek a veršů nejen prostřednictvím jejich tvorby, ale také nahlédnutím do problémů jejich všedních dnů. Útržky z "rozhovorů" - myslím - naznačují, o čem ti mladí přemýšlejí, o co chtějí usilovat i ve svých literárních pracích. Nemohou být pochopitelně všeobsáhlé, chybí bezprostřednost ústního podání, rozhodující však je řada podnětů k úvahám, nepovrchnost soudů, mnohdy polemický zápal. Člověk by měl psát vždy tak, jak žije. Toto vzájemné sepětí tvorby a života nalézám i v příspěvcích této knížky - jakkoli jsou mezi nimi rozdíly v zkušenosti...i v dosažených výsledcích. Nová jména. Je předčasné vynášet soudy, které z nich trvale zůstane v literárním kontextu, obtížné je zatím odhadovat, komu se tvorba stane trvalou částí života. Teď je rozhodující hodnota směřování, jeho zaujatost, upřímnost a opravdovost, snaha promluvit i v tomto okamžiku k této naší současnosti.
Jan Dvořák
(rok vydání 1977)
Nějak mi docházejí slova... Tohle je prostě tak nádherně pravdivé...